Menší zlo: přečtěte si knížku a organizujte se

Předvolební období právě vrcholí toxickou přehlídkou, kde zájmy pracujících lidí nemá místo. Každý má jasno, že je v politice nějaké zlo, kterému je nutné za každou cenu zabránit: pro jedny je to současná vláda, pod níž se tolika lidem propadla životní úroveň na úkor vojensko-průmyslového komplexu, pro jiné je to Babiš nebo hrozba Ruska, fašismu a „komunismu“ ze strany SPD a Stačilo, někdo jiný zase chce ochránit svou autonomii před konzervatismem SPOLU i ANO dohromady.

Volba „proti někomu“ je čím dál víc určujícím rysem takzvané liberální demokracie. Řada komentujících vnímá negativní vymezování a nedůvěru v pozitivní změnu jako úpadek občanské společnosti. Není se však čemu divit. Pracující lidé mají od roku 1989 dlouhou zkušenost s dnešní podobou „demokracie“, která umí hodně slibovat, ale když přijde na lámání chleba, najednou se půlka bochníku ztratí v kapse nějakého buržousta a na druhou půlku nesmíme sáhnout, jinak se vrátí komunismus a Milada Horáková bude už potřicáté popravena.

Ne že by lidé ještě nepochopili, jak se má správně dělat demokracie: naopak skvěle chápou, kam současná „demokracie“ vede, a buď se přestanou angažovat zcela, nebo někomu hodí hlas podle toho, aby zabránili největším škodám, které můžou na jejich tělo tentokrát dopadnout.

Na druhou stranu ti, kdo ve volbách kandidují a chtějí ve vládě něčeho dosáhnout, patří buď mezi naivní sekce pracujících, anebo mezi lidi dostatečně privilegované na to, aby tento stát byl skutečně jejich stát a úspěchy státu byly i jejich úspěchy. Vidina zasednout ve vládě je něco jako americký sen: rovnou šanci má každý a každá z nás, ale divnou shodou náhod se to nakonec vždycky povede tomu, kdo po dědečkovi zdědil drobný tým marketingových expertů.

Pravá tvář liberalismu #

Nemá smysl ztrácet čas nad rozborem kompradorů (obslužné třídy zahraničních vlastníků) ze SPOLU. Jejich hlavní účel je udržet Českou republiku v NATO, zajistit hladký chod zbrojního průmyslu a poslušnost americkému impériu.

Do nebývalé hloubky však kleslo české liberální hnutí. Izrael, náš deklarovaný spojenec, už téměř dva roky páchá genocidu palestinského lidu v koncentračním táboře Gaza. Jaká je reakce liberálů, kteří byli vždycky majákem havlovských lidských práv a slušné zahraniční politiky, která se odváží kritizovat každý autoritářský režim? Jsou znepokojeni ošklivými věcmi, které se v Gaze dějí.

Tolik znepokojeni, že Piráti, jakožto strana reprezentující český liberalismus, provedou čistku levicového členstva, ale podrží svého ministra zahraničí Lipavského, zatímco zaručuje nekritickou podporu izraelským zločinům. Znepokojení jim ani nezabránilo zůstat ve vládě, dokud to pro ně nezačalo být trapné skrz digitalizaci stavebního řízení, a po krátké pauze se opět těší, že se do stejné vlády vrátí.

I Zelení, k nimž se upíná mnoho nadějí sociálně smýšlejících lidí, se k Pirátům ve velice potupném postavení přidali, protože je nutné „spojovat liberální strany“.

České zbraně dál proudí do Gazy a zastavovat je musí teprve přístavní dělnictvo v Itálii. Ministr Lipavský si přečetl zprávu OSN o genocidě, ale má na to „jiný názor“. Voličstvo Pirátů má výhrady vůči zahraniční politice, ale koalice genocidy je přece jenom jediná relevantní možnost, jak doma ochránit progresivní hodnoty.

To, co se děje, je přirozená součást liberalismu, který vynalezli Britové, když kolonizovali čtvrtinu světa a rozšiřovali vztahy kapitalistického vykořisťování po celém impériu. Následně štafetu liberalismu převzaly Spojené státy, z jejichž úspěšné kolonizace Prvních národů a zotročení Afričanů se nedlouho nato učili nacisté, jak nejlépe naložit s populací východní Evropy. Liberalismus je ideologie pokroku pro bílého euro-amerického akcionáře, který si chválí demokracii a volnou soutěž, zatímco pro něj třetí svět těží suroviny a pěstuje potraviny v otrockých podmínkách.

Tento mocenský vztah v jádru liberalismu vidíme také na tom, koho připouští do sféry demokracie: v českých volbách probíhá konflikt mezi „demokratickým blokem“ a „nedemokratickým temnoblokem“ (co na tom, že se všichni účastní stejných voleb se stejnými pravidly a všichni jsou loutky svých oblíbených oligarchů). Izrael si prý zaslouží naši nekritickou podporu, protože je to „jediná demokracie na Blízkém východě“. V moldavských volbách triumfálně zvítězila demokracie, když si „zvolili Evropu“. Referenda jsou nepřípustná, protože by z nich mohlo vyplynout, že lidé chtějí vystoupit z NATO nebo EU.

Liberální demokracie tudíž není způsob, jak kolektivně řídit společnost, ale sada mechanismů, které udržují euro-americkou hegemonii. To, co ji zpochybňuje, musí být z principu nedemokratické.

Dnešní pozice českých liberálů zní, že podpora genocidy je politováníhodná daň, kterou musíme zaplatit za ochranu české liberální demokracie. Trasa českého liberalismu postupuje stejně hladce jako kariérní vývoj ministra Lipavského: od Pirátů k ODS, od Lawrence Lessiga k Hitlerovi.

Imperiální bloky #

Říkáme tedy, že se po putinovsku chceme zbavit hodnot „dekadentní evropské civilizace“ a vyměnit Evropskou unii za anexi Ruskem? Jasně že ne.

Hodně se toho namluví o polarizaci společnosti. My si přejeme, aby nastala polarizace na základě třídního vědomí, tedy aby se čeští pracující spojili a usilovali o takový systém, který prospívá jim, ne domácím ani zahraničním miliardářům a vlastníkům. Místo toho se však společnosti polarizují na zlomu mezi hegemonní euro-americkou říší a imperiálními zeměmi BRICSu, které sledují postupný rozpad západního systému a chtějí převzít místo na výsluní pro sebe.

Výměna imperiálního pána je pracujícím k ničemu. Jsme na prahu debat, které v socialistickém hnutí probíhaly okolo 1. světové války. Je lepší přidat se na stranu Německé říše, která má nejvyspělejší sociální systém? Je lepší podpořit Francii, protože je to demokratická republika? Je lepší stát po boku Ruska, protože brání napadeného? Máme být správní vlastenci, kteří podporují svou rakousko-uherskou monarchii proti vpádu cizinců?

Ani jedno. Chceme rozložit impéria zevnitř a uskutečnit opravdovou demokracii.

Co slibuje tzv. prozápadní blok české politiky: podržet umírající euro-americké impérium, jak dlouho to půjde. Poslední křeče impéria jsou válečné, a jelikož patříme na západ, musíme poslušně do války, dokud je konflikt s Ruskem a/nebo Čínou pořád udržitelný, protože rovnováha sil se pro nás zhoršuje.

Co slibuje tzv. opoziční nebo proruský blok: opustit západní impérium, urychlit jeho konec a začlenit se do nového impéria BRICSu. Nejtěžší pozici má v tomto ANO, jelikož čerpá popularitu z protizápadních nálad, ale Babiš obchoduje se západními partnery. Bude muset vybalancovat centristickou roli.

Jakožto českým pracujícím je nám ukradený euro-americký trůn, plakat pro něj nebudeme a umírat za něj už vůbec nechceme. Komunistická strana má vyvést český lid ze stávající nadvlády a umožnit mu, aby rozhodoval sám o sobě bez zahraničních správců a bez českých šéfů.

Stačilo? #

Stačilo není komunistická strana.

Stačilo je jediný autentický zástupce české národní buržoazie, na rozdíl od stran jako SPOLU nebo ANO, které jsou převážně kompradorské.

Páteř české ekonomiky je automobilový průmysl, strojírenství, chemický průmysl, zemědělství a fosilní energetika. Z automobilového průmyslu odchází mimořádné zisky do Německa. Posílení české suverenity nese příslib zachování více kapitálu v rukou české buržoazie a únik od zákazu spalovacích motorů, jímž hrozí Evropská unie. Podobnému ultimátu se chce vyhnout česká uhelná energetika. Chemický průmysl ocení snadný přístup k ruským přírodním zdrojům a stabilitu fosilní-plastové ekonomiky. Menší a národní buržoazie pociťuje regulace EU jako tyranii, zatímco velká a mezinárodní buržoazie nemá problém zajistit, aby jí zákony seděly na míru, anebo vydělává na sektorech se západními vazbami. Připomeňme tažení Svobodných, strany české maloburžoazie, proti evropskému zákazu klasických žárovek před deseti lety pod heslem „posvítíme si na euronesmysly“.

Je proto přirozené, že Svobodní a Trikolora, subjekty s podobnou třídní podstatou, vstoupí do koalice s SPD a připravují se na spolupráci se Stačilo. Flexibilnější zahraniční politika je výhodná pro vlastnickou třídu naší poloperiferní ekonomiky a umožňuje jí uskutečnit její ambice.

Stačilo dobře zachycuje tuto třídní potřebu, když mluví o české „konkurenceschopnosti“ a zastavení Green Dealu. Ano, Green Deal je sám o sobě korporátní greenwashing, klimatickou krizi řeší slabě a dopadá na chudé. V rétorice Stačilo se některé členstvo snaží poukazovat na to, že existuje lepší klimatické řešení mimo Green Deal, ale tyto pokusy zapadají na neúrodnou půdu a je evidentní, že „zastavit zelené šílenství“ je ústřední cíl, aby se ještě chvíli smělo vyrábět spalovací motory, topit uhlím a konzumovat mikroplasty.

V jedné věci je ovšem potřeba podívat se pravdě do očí: navzdory tomu, jak jde Stačilo na ruku národní buržoazii, má pořád mezi pracujícími výrazně větší popularitu než všechny „skutečně levicové“ projekty dohromady, i když přičteme starou SOCDEM, která nakonec musela také přijmout politiku Stačilo, jinak by se propadla do irelevance. Má to materiální základ: lidé v České republice doopravdy jsou okrádáni směrem na západ, finance odtékají v průmyslu i v bankovnictví. Není těžké si všimnout, že se dřeme a navzdory tomu se lidé na západě mají líp. Česko má rysy polokoloniální společnosti. Vůči západu se nacházíme v podřízeném postavení po stránce ekonomiky, politické moci i kultury. Narovnat tyto vztahy a dosáhnout české suverenity by pomohlo nejen národní buržoazii, ale do určité míry i českým pracujícím. Je v našem třídním zájmu o to usilovat.

Stačilo těží i z toho třídního impulzu, ale selhává v tom, že neplní roli komunistické strany a propaguje falešné vědomí:

• Imperiální nadvláda je záležitost státních ekonomik. Stačilo však podporuje i nálady proti národnostním menšinám, jako by například Ukrajinci a Ukrajinky měli zodpovědnost za válku a za naše vykořisťování.
• Osvobození z koloniálních vztahů mají vést pracující a další vykořisťované třídy. Národní buržoazie se může připojit v závěsu a zůstat tak dlouho, dokud hraje progresivní roli. V případě Stačilo je to naopak: proletariát zůstává v politickém a ideologickém vleku za zájmy a zástupci národní buržoazie.
• Zajištění národní suverenity má sloužit k tomu, aby vznikl nezávislý socialistický stát a navázal internacionalistickou spolupráci s dalšími utlačovanými zeměmi proti imperialismu. Místo toho Stačilo usiluje o zachování vlády buržoazie a orientaci na nový imperiální blok.
• Ignorování blížící se klimatické krize a zalíbení v „tradičních hodnotách“ také ukazuje, že si Stačilo z výrazu „vědecký socialismus“ nebere ani socialismus, ani vědecký.
• Důsledný internacionalismus ukazuje, že na jednu stranu přicházíme o kapitál na západ, ale na druhou stranu získáváme kapitál z globálního jihu. Stačilo nereflektuje tuto druhou stránku solidarity a jejich boj proti nerovné směně často končí u zkratkovitého výstupu z Evropské unie.

Navzdory těmto výhradám si Stačilo udržuje vyšší internacionalistický standard než čeští liberálové, když otevřeně kritizuje české zapojení do probíhající genocidy v Gaze. Stojí tak v kontrastu k liberálním médiím, jako je prokapitalistický Deník Referendum, jež z moralizujících pozic publikují desítky článků o fašismu a nelevicovosti Stačilo, načež svému čtenářstvu doporučí volit genocidní Piráty nebo STAN coby rozumnou, umírněnou možnost.

Alternativy #

Skupina lidí okolo strany Levice, hnutí Budoucnost a podobných nových subjektů se vůči současnému vývoji vymezuje tím, že se snaží vydestilovat „skutečné levicové hodnoty“ nebo oprášit zlaté časy Špidlovy a Sobotkovy sociální demokracie. Mimo pár spřátelených médií má tato rétorika jen minimální odezvu. Upřímně řečeno, levice a sociální demokracie už nikoho nezajímá, protože vládu sociální demokracie jsme si od roku 1989 už mnohokrát vyzkoušeli. Vždycky to znamenalo pár extra drobků ze stolu, zatímco vězíme čím dál hlouběji v kapitalistických a západních vojenských strukturách (do NATO nás přivedla vláda ČSSD bez referenda). Kromě těch, kdo si sociální demokracii přejmenovávají na demokratický socialismus, nikdo nevěří, že by mohla přinést skutečnou systémovou změnu k lepšímu.

Jasně, můžete namítnout, že sociální demokracie a demokratický socialismus jsou ve skutečnosti dvě odlišné věci. Když ale pro každého ve straně znamená demokratický socialismus něco jiného a každý táhne za jiný provaz, výsledný kurz se zprůměruje tam, kam nás silou zvyku vede diskurz sociální demokracie. Znamená demokratický socialismus sadu důkladných reforem v parlamentu, které sahají za hranice kapitalismu? Je to revoluční socialismus zdola podle Tonyho Cliffa? Je to přetvoření komunistické strany podle modelu Pražského jara a Perestrojky? Je to možnost vybrat si za komunismu z několika kandidátek?

Těmto stranám přejeme v jejich úsilí všechno nejlepší, ale nedovedeme ignorovat fakt, že stojí ve slepé uličce dějin. Vycouvat z ní nemůžou, dokud zůstanou vnitřně nejednotné, bez opory v marxistické teorii a bez snahy naslouchat konkrétním zkušenostem pracující třídy, kterou chtějí reprezentovat.

Prostě mi řekněte, koho mám volit #

Podle toho, co cítíte jako největší problém, můžete třeba kroužkovat Zelené na kandidátce Pirátů, kroužkovat pokrokově založené lidi na kandidátce Stačilo, nebo můžete dát šanci novým stranám jako Levice nebo Kruh. Možná to chcete hodit Babišovi, protože vaše poslední ryzí přání na této planetě je, aby Fiala konečně držel hubu. Soudit vás za to nebudeme.

Co ale potřebujeme udělat, je konečně prolomit bariéru izolace a nevědomosti. Musíme se zorganizovat v antikapitalistických organizacích, které jenom nehrají divadlo buržoazních voleb, prostudovat, v čem se to skutečně nacházíme, a získat společenskou moc k tomu zastavit probíhající genocidu i další zločiny, které kapitalismus připravuje.

Jako internacionalistky a internacionalisté máme povinnost stát proti zločinům impéria, v němž se nacházíme, a podporovat utlačované a vyhlazované národy. Nezapomínejte, kdo je v tom s námi a kdo proti nám.

Vstupte do odborů. Zapojte se do propalestinské organizace. Sdružujte se v Iniciativě nájemníků a nájemnic. Přijďte na Feministickou konferenci. Přidejte se do čtenářského kroužku vzájemné pomoci, který budeme zanedlouho pořádat. Propojujte tyto a podobné projekty, aby se mohly sjednotit v jednu soudržnou socialistickou organizaci, která zruší současný stav věcí.