Kulturní revoluce
Obsah
Velká proletářská kulturní revoluce oficiálně začala 16. května 1966. Tato událost, která nenávratně otřásla světovou politikou a kulturou, je bohužel doposud v buržoazním výkladu historie zahalena závojem polopravd a lží.
Jaký byl opravdový smysl Kulturní revoluce a jaký má pro nás význam dnes?
„Marxismus se skládá z tisíce pravd, ale všechny se dají shrnout jednou větou: je správné se bouřit.“ – Mao Ce-tung, 1939
Proletářská linie Mao Ce-tunga a jeho skupiny uvnitř komunistické strany Číny byla v první polovině 60. let v menšině. Komunistická strana a vláda se začaly byrokratizovat, zkostnatěly a do popředí se dostávali lídři jako Liou Šao-čchi a Teng Siao-pching1. Tito „kapitalističtí výhybkáři“ (autority ve straně, které stáčely kurz na cestu k obnovení kapitalismu) začali svými reformami rozevírat nůžky mezi pracujícími masami a maloburžoazními manažery, kterým se začalo dostávat více ekonomické a tedy i politické moci. V hospodářství se začalo hledět více na výnosnost projektů, než na uspokojování potřeb lidu. Venkov začal být zanedbáván a namísto pěstování obětavosti a solidarity mezi pracujícími bylo používáno systému mzdových rozdílů a bonusů, které podporovaly honbu za slepým osobním obohacením.
Mao se nejprve pokusil tento směr zvrátit tzv. Socialistickým výukovým hnutím, které si dalo za úkol povzbudit v masách socialistického ducha a napravit nesprávné počínání v průmyslu, armádě a zemědělství. Maova mobilizace mas a jejich iniciativa byly ale na každém kroku podlamovány byrokraty, kteří se báli o své pozice. Toto byl důvod, proč Maova skupina zahájila Velkou proletářskou kulturní revoluci (VPKR) a přišla tedy s revolučním tvrzením: totiž, že přímo v komunistické straně se nachází nově vzniklá buržoazie a je potřeba proti ní radikálně zakročit masovou aktivitou zdola.
Hlavními viníky byly shledány pozůstatky buržoazní a feudální ideologie a určitá materiální privilegia a pohodlí, které ve straně plodily kariérismus, byrokratismus, aroganci a revizionismus. Za cíl bylo tedy stanoveno vedení třídního boje proti této nové buržoazii a zbytkům ideologií „staré společnosti“ v ideologické nadstavbě socialistického státu.
VPKR je tím nejpokročilejším, co komunistické hnutí za dobu své existence vytvořilo. Je to prozatím nepřekonaný vrchol třídního uvědomění mas, které se pod vedením strany chopily iniciativy s cílem zrevolucionizovat všechny oblastí společnosti a zatočily se zbyrokratizovanými a neschopnými straníky, s myšlenkami a metodami vykořisťujících tříd a udržely Čínu na dalších 10 let na cestě ke komunistické společnosti. Jejich úsilí a kreativita vedly k neviděným pokrokům v proletářské demokracii, v právech žen, v umění, zdravotnictví, vědě a výzkumu.
Kulturní revoluce se rozhořela na začátku toho, co dnes vnímáme jako prodloužená 60. léta: období bojů za svobodu, demokracii, novou kulturu, dekolonizace, sebeurčení. Byla inspirací pro celosvětové hnutí a našla ohlas i v tehdejším Československu. Lidé, kteří u nás tehdy reflektovali zkostnatění sovětského modelu, se často ohlíželi na východ k Číně, která nabízela naději autentické revoluce a cesty ke komunismu. Například Egon Bondy o několik let později hodnotil:
„Kdyby byla v Číně skutečně zvítězila linie kulturní revoluce, byla by Čína po generace vzorem celému lidstvu.“
(Povídka Vylitý nočník, 1979)
VPKR s sebou ale přinesla i mnohé omyly a chyby, které nešlo předem zcela předpovídat. Nezbývá než se z nich poučit. Důvodů, proč tato první kulturní revoluce v dějinách nakonec nezabránila návratu kapitalismu, je vícero. Byla zahájena pozdě (až cca 20 let po původní revoluci) a mohla jít hlouběji; mezinárodní politika a převážně hrozba války se SSSR celou situaci ještě značně zkomplikovaly.
Fakt, že VPKR byla nakonec poražena a Čína se stala státně-kapitalistickým (dnes již dokonce sociál-imperialistickým) státem, nikterak marxismus-leninismus-maoismus nevyvrací – ba naopak: potvrzuje to jeho hlavní myšlenky, totiž že třídní boj nutně pokračuje i v období socialismu a že hlavní nebezpečí přichází nikoliv zvenku, nýbrž zevnitř – z ideologie vykořisťujících tříd a z revizionistů a kariéristů v komunistické straně.
Odkaz VPKR nám připomíná, že jedině masy jsou hybnou silou dějin a že chopí-li se revoluční teorie, jsou schopny zatočit s každým utlačovatelem a nikdo a nic je v tom nemůže zastavit. Potřeba a nutnost revoluce existovala tehdy a existuje i dnes. Jak na sklonku svého života pravil Mao:
„Bude za sto let potřeba revoluce? Bude revoluce stále potřeba i za tisíc let? Revoluce je potřeba vždy. Vždycky jsou některé části lidu, které se cítí utlačované; mladí funkcionáři a funkcionářky, studující, dělnictvo, rolnictvo a vojáci všichni neradi, když je mocnáři utiskují. Proto chtějí revoluci.“
(Hlavní směrnice, říjen 1975 až leden 1976)
Dokumenty z Kulturní revoluce #
Doporučené zdroje v angličtině #
Tyto knihy a jiné texty analyzující události Kulturní revoluce nebo poskytují další dokumenty z první ruky:
Historie a hodnocení pro dnešek #
Americký kolektiv MLM Revolutionary Study Group v roce 2007 publikoval tento text, kde shrnuje historii Kulturní revoluce, její úspěchy a selhání a její význam pro další socialistické projekty.
Boj proti obnově kapitalismu #
Knihy Pao-Yu Ching zachycují průběh Kulturní revoluce, její porážku a následnou obnovu kapitalismu v Číně.
Debata mezi sovětským a čínským postojem #
Touto dobou probíhala tzv. „Velká debata“ mezi komunistickou stranou Číny a komunistickou stranou Sovětského svazu. Odráží rozdílné představy o tom, jak má fungovat revoluce a vědecký socialismus.
Lekce z politické ekonomie #
Tato tzv. „Šanghajská učebnice“ shrnuje marxistickou teorii politické ekonomie a obsahuje myšlenky, které Mao vyjádřil při kritice sovětské teorie.
Boj proti patriarchátu #
Tradiční čínská společnost po tisíce let brutálně utiskovala ženy. Tyto knihy zachycují příběhy žen, které po revoluci nacházely cestu k osvobození.
-
V mezinárodním přepisu pinyin: Liu Shaoqi a Deng Xiaoping. ↩︎